Ševčíkovic radovánky

Chtěla jsem původně doplnit Zuzančin článek o nějaké další akce, které se líbily mně, ale nakonec jsem si řekla, že napíšu o tom, jak zapůsobil tábor na holky = moje děti.

Všichni víme, že jsme se s holkama (= Evička, Zuzka a já),  na něj hodně a svědomitě připravovaly, abychom každá zapomněla alespoň jednu zásadní věc pro chod tábora doma (např. já lano. Každopádně, protože jsme byly připraveny, tak nás to nezaskočilo a improvizovaly jsme – já jsem vytáhla tažné lano z auta ;o). Kolik mailů bylo napsáno a kolik peněz povoláno. Ale myslím si, že to fakt stálo za to! Stejně jako po téměř všech akcích  a výletech si po čase člověk pamatuje už jenom to hezké, co se mu událo, tak já musím s  naprosto čistým svědomím říct, že já jsem byla naplněna tím „pozitivním a krásným“ po celou dobu trvání našeho tábora. Nemusela jsem čekat  na odeznění konfliktních, stresujících či ze strany dětí - prudících  - zážitků. Prostě nebyly.

Moje holky totiž každý den vzpomenou alespoň jednu věc, která se stala v průběhu toho necelého týdne.

Nejčastěji se samozřejmě opakuje vzpomínka na Zuzku, jak loví a hlavně ULOVÍ  zajíce – jak to udělala vrtá Sárce hlavou dodnes…:o) Všechny paní učitelky ve školce o tom lovu  vědí. Ale jejich reakci neznám...:o) Ví o tom i každá naše návštěva či kamarád. Nad vejci chycenými do pasti kroutil hlavou i Standa - ten nápad se mu líbil.

Nezapomenutelné jsou pro ně dva poklady, které jim připravila „veverka“ – „Ona je, mami, fakt tak chytrá, že ví, že máme indiánský tábor a jako cenu nám připraví čelenky s pérem!!“ Obdiv Sárky k veverce.

Každé ráno při oblékání a nebo odpoledne, když se vrátí ze školky, chtějí holky vzít ukázat paní učitelce totemy, trička a čelenky – při odjezdu do školky na ně zapomínám. Ne úmyslně, ale protože se snažím přijít včas do práce a školky. Ale asi už je brzo poneseme. Jsou na ně tak hrdé!

Vítají každou možnost si zacvičit po spaní (rozcvička) – bohužel jim ji dopřeje jenom mamka (babička), když je budí.

Zvěřinec a celá návstěva u Řebíčků v Proseči (pro některé vynikající Maruščina buchta) jsou přímo magické.

„Obchod“, který si vytvořili na různých skalách či místech v lese, a tam si byli schopni hrát hodiny.

Výlet do Maštalí, kde „velčáci“ prolézali mezi úzkými štěrbinami a do prudkých srázů – a to všechno bez mé pomoci. Chtěla jsem, aby si poradili. Cesta zpět z Maštalí jim utkvěla díky tomu, že jsem je nechala jít domů bez mé navigace – zkoušela jsem, zda by trefili domů, kdyby se tady ztratili. Zaváhali jenom jednou, ale po poradě mezi sebou se zase vydali správným směrem (i když jsme šli jinou cestou než jsem si představovala já :o) )

To soustředění, kreativita a nadšení pro zdobení totemů i triček a neustálé  vylepšování.

Kryštíkova (a nejen jeho) posedlost čištěním kamen, přípravováním a rozděláváním ohně (zapalovala jsem já, neboj mami)....

Takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Budu moc ráda, pokud si děti z tohoto našeho pobytu alespoň něco zapamatují, protože já mám nespočetně zážitků.  Není to jenom tou atmosférou na Borkách, množstvím snězené čokolády a nebo tím, že děti povyrostly a dají se s nimi dělat jiné (složitější a zábavnější věci). Zřejmě jsem něco podobného právě potřebovala prožít a krásně mi to sedlo. Vůbec si nemyslím, že bychom je nějak balamutily či odváděly od reálného života tím, že jsme je nechaly uvěřit tomu, že Zuzka umí ulovit zajíce a ve stejné vteřině jej usmrtit a stáhnout. A nebo, že mohou ulovit do pasti na zahradě vejce koroptve, které si dají hned na snídani. Prostě jsme je jenom lehce navedly a jejich fantazii jsem pustily na špacír. Však oni nás už brzy prokouknou a tak si to teď musíme náležitě užít!

Což mě vede k jedinému možnému konstatování: MUSÍME TO ZOPAKOVAT.